HROB

13. října 2007 v 22:57 | dizzinkaaclarinka |  Povídky
Všude bylo vedro až k zalknutí,jen na hřbitově nezvyklý chlad,který byl snad protkán žilkami bolesti.Za vysokou lípou až v rohu hřbitova byl hrob,jehož náhrobek upoutal pozornost lidí,kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního.Z fotografie na náhrobku vyzařovala krásná tvář dívky.Její úsměv byl tak krásný,jako by neznamenal nic krásnějšího než lásku a krásu. Před hrobem stál chlapec,díval se smutně na náhrobek ,chlapci mohlo být osmnáct let snad o rok víc.Stál tam ve stínu lípy a v rukou držel kopretiny.Hladil jejich hlavičky,na ruce mu kapaly slzy a vzpomínal.Já jsem stála v pozadí s trochou zvědavostí a velkou dávkou bolestí.Stál tam snad už tři hodiny,ani jednou se nepodíval jinam než na tvář krásné dívky.Přistopila jsem blíž,abych mu viděla do tváře.Neviděl mě a snad by mě ani nevnímal kdybych na něj nepromluvila.Zdálo se mi,že hezčího kluka jsem neviděla.Bylo divné,že takový kluk není na plovárně,kde by ho obdivovalo hejno dívek,že tu brečí.Když jsem spatřila jeho ústa,viděla jsem ,že si s někým povídá,ale nikdo tam nebyl,až po chvíli jsem si uvědomila,že ta slova patří někomu,kdo věčně spí.Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku Šeptal něco,ale já mu nerozuměla.Až pochvíli mu vzlyk zesílil slova a řekl"proč jsi mi odešla"?V té chvíli bych se raději neviděla nebýt té hrozné skutečnosti.Otevřel lucerničku a zapálil svíčku.Vyndal s kapsy kapesník otřel si oči,otočil se a v tom mě uviděl.Pohled jeho modrých očí se zastavil na mě.Byl to pohled krutý a zlý ale zvláštní.Promluvil na mě.Ahoj co potřebuješ?Nezmohla jsem se na jediné slovo.Otázal se ještě jednou,ale já jsem se rozbrečela.Šel ke mě a řekl.Nebreč život je krutý.Chtěla jsem se mu omluvit,ale moje ústa se nezmohla na jediné slovo.Dovedl mě k lavičce a půjčil kapesník.Otřela jsem si oči,chtěla jsem se mu ještě jednou omluvit ,ale nešlo to.On sám začal zkracovat pro mě tak trapnou chvíli."Promin'já nechtěla".To nic a začal vypravovat svůj příběh.Jmenovala se Niky vlastně Nikola,ale všichni ji tak říkali.Začal jsem s ní chodit na diskotéky,líbila se mi.Pak jsem ji vyzval k tanci,připadala mi jako bohyně,kterou mi seslal bůh.Druhý den jsme byly spolu na plovárně,kde jsme se políbili.Chodil jsem ji na proti ke škole a ona mě k průmyslovce.Byly jsme št'astni.Jednou jsme se pohádali a netrvalo ani půl hodiny a už jsme byly zase usmířeni.Když mi to Jirka zvaný Maik vyprávěl,bylo mi do pláče.Nedovedla jsem zadržet slzy.Plakal i on.Kvetoucí lípy byly jediným svědkem jejich rozmluvy.Bylo to hrozné vidět kluka brečet.Když ji bylo šestnáct let začal Maik znovu vyprávět chodili jsme spolu právě rok,oslavili jsme to s přáteli na chatě. Bylo to krásné,když jsme celý den a noc mohli plánovat do budoucna.Cítili jsme se v té chvíli nejšt'astnější na světě.Uplynulo hodně vody,když jsme se naposledy viděli.Když Maik skončil vypravování oči se mu zalili slzami.Potom začal popisovat ten osudný den.Bylo vedro jako dnes a my se od předešlého dne těšili jak si vyjedeme do přírody a prožijeme další krásné dny.Niky byla ten den moc hezká.Měla nové džíny a vlasy rozpuštěné.Večer se neůprosně blížil a onoho osudného dne jsme se rozhodli jít na diskotéku.Když zábava skončila nasedli jsme každý do jiného auta.Naposledy jsme se pohladili a políbili.Auta se na křižovatce rozdělila.Já jsem přišel pozdě domů a šel jsem si hned lehnout.Pozdě v noci mě probudil telefon.Volali z nemocnice,že tam přivezli těžce zraněnou dívku a že jejím přáním je,abych přijel.Celou cestu jsem utíkal a ani nevím jak jsem se tam dostal.Otvírali mi dveře a dívali se na mě strápeně.Doběhl jsem do pokoje,kde na lůžku ležela Niky.U postele seděli její rodiče.V očích měli pohled na který nikdy nezapomenu.Krátce otevřela oči a řekla."Nechce se mi umřít,dones mi kopretiny a nenechávej můj hrob nikdy prázdný."Byl jsem najednou sám.Zbytek noci jsem prochodil kolem nemocnice.Nechtěl jsem věřit,že moje jediná láska zemřela a že ji už nikdy neuvidím.Opilí řidič havaroval a zmařil její život.Ted' tu chodím rok na hřbitov , nechci vidět lidi.Ty jsi první komu to říkám.S těmito slovy se se mnou rozloučil.Šla jsem ze hřbitova a z očí mi tekli slzy.Pak jsem Maika několikrát viděla.Tak plynul čas.Maik má na hrobě květiny.Jsou ode mně. Je to právě měsíc co se zabil v autě,snad schválně.Všichni mu říkali sebevrah,ale já jediná věděla proč to udělal.Bylo to pro něho vysvobození.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kajdulle kajdulle | 28. května 2009 v 18:23 | Reagovat

to je taaak smutny beeeeee napis neco veselejsiho :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama